2. setkání UKA 3. 11. 2018

SV. VINCENC PALLOTTI – VČERA I DNES

 

Úvod:

 

„Světci nestárnou, nikdy nepodléhají neplatnosti, nejsou také postavami z minulosti dějin světa, ale naopak, světci jsou lidmi přítomnosti, a dokonce lidmi zítřejšího dne.“ Tato jednoduchá a zároveň hluboká slova vyjádřil sv. Jan Pavel II., který je několikrát opakoval při různých příležitostech. Tato slova vyjadřují identitu a osvětlují význam svatých v životě církve. 

I když světci žili v konkrétních podmínkách historických dějin (někdy ne tak odlišných od našich), svým životem ukazují, že život inspirovaný Evangeliem může v každé době přinášet hojné plody. A tak světci nestárnou, protože nestárne Evangelium, Boží slovo, které je vždy živé a účinné.

 

Jedním z těch, jehož život se nezestárnul, je sv. Vincenc Pallotti (1795–1850), zakladatel Unie a Společnosti katolického apoštolátu. Proto dovolte, abych se v této přednášce zaměřil na dvě části: na začátku bych chtěl krátce ukázat dobu, ve které sv. Vincenc žil, v druhé části bych chtěl odkázat na Pallottiho jako mistra, který nás skrze svůj život a blízký vztah k Bohu učí správnému postoji duchovního dětství vůči Bohu, správnému vztahu k Němu, modlitbě, soustředění a mlčení, učí nás bojovat s hříchem.

 

Život Vincence Pallottiho připadá na těžké období života církve. Byl to čas velmi neklidný. Důsledkem vlivů francouzské revoluce a Napoleonovy vlády byla skutečnost, že také v Itálii se projevoval duch tehdejších směrů. Pod vlivem těchto směrů bylo rozhodnuto o utvoření jednotného národního státu na území Apeninského poloostrova. Světská vláda papeže v církevním státě měla skončit. Avšak i přes úsilí a jednání v tomto směru bylo v nejbližších letech zachováno dávné zřízení. Vídeňský kongres vrátil v roce 1815 papeži církevní stát, který mu Napoleon vzal. Tehdejší papež Pius VII. (1800-1823) se pokoušel zavést nový řád ve svém státě. Usilovně se snažil sladit tradiční politiku s pokrokovými metodami a zásadami Napoleona. Avšak více než politická reforma ležela papeži na srdci náboženská reforma. Jevila se tím nezbytnější, čím více se projevovaly následky dřívějšího zmatku v náboženském životě. Obecně se totiž začala projevovat značná nevlídnost vůči náboženství a církvi. Šířila se náboženská lhostejnost. Boj proti církvi a papežství podněcovalo především početné hnutí carbonariů. Jejich dílem byla povstání v církevním státě během volby a po zvolení Řehoře XVI. (1831). Tato povstání však byla potlačena pomocí rakouské armády. Avšak od té doby se pod vrstvou popela stále žhavil oheň revoluce, až v roce 1848 vybuchl plamenem, který zasáhl celý poloostrov a na chvíli smazal církevní stát z mapy světa.

 

Právě v těchto letech neklidů a zápasů mezi starými a novými směry začal své kněžské působení Vincenc Pallotti, jehož působištěm bylo právě Věčné město. Ani Řím se totiž neubránil novým vlivům. Také zde se šířila náboženská lhostejnost a její důsledky. Pallotti si velmi dobře uvědomoval současné potřeby a nebezpečí, ale nepodléhal znechucení. Ba naopak, podmínky, ve kterých žil, se pro něj staly dalším podnětem k činům. Začal od sebe. Chápal totiž, že existující zlo a pohoršení násobí jeho povinnost usilovat o svatost a povinnost horlivé práce pro Boží království. Byl jako voják na bitevním poli ze všech stran pod silnou palbou nepřítele. I přesto, že nepřítel už místy prorazil frontu, on se nevzdává. Nekončí s bojem a neskládá zbraň. Podobně i Pallotti s optimismem a neúnavnou horlivostí sbírá a sjednocuje síly církve, aby posílil nejvíce ohrožená místa.

 

2.      PALLOTTIHO NEÚNAVNOST A ODEVZDANOST PRO BOŽÍ KRÁLOVSTVÍ

 

Vincenc Pallotti dobře věděl, v jaké době žije a rovněž jaké výsledky tato neklidná doba nese. Ale není na to sám. Má v sobě Krista, po kterém touží a se kterým je stále spojený. Jeho hluboká víra a odevzdanost do Boží služby, jeho neúnavná horlivost se stává pro ostatní cestou k následování. Jeho hnacím motorem pro akci byla vždy láska, kterou zažíval každý den od Pána Boha. Vzhledem k tomu, že ho miloval, chtěl Ho dávat lidem. Chtěl se dělit o to, co sám prožil, co zakoušel v modlitbě. Jeho život byl jako dynamit. Byl všude tam, kde člověk potřeboval pomoc. Často říkal: „Chtěl bych být vždy v nemocnicích a ve vězeních, chtěl bych se vždy nacházet na všech místech světa, abych pomáhal chudým v bídě, nemocným v nemoci, abych učil neschopné moudrosti svatých; chtěl bych způsobit, aby knížata, vládcové a králové, malí i velcí, šlechta i chudoba, aby všechna stvoření poznala a milovala Boha, aby všichni Jemu sloužili.“ Proto se Pallotti stal mistrem v různých oblastech duchovního života nejenom pro své současníky, ale i pro nás.

 

a.      Mistr v postoji duchovního dětství vůči Bohu

 

Duchovní dětství vůči Bohu je podle Pallottiho prvním a základním prvkem následování Ježíše Krista. Ježíš Kristus je především Syn nebeského Otce a jeho duch je především duch dětství vůči Otci. Uskutečňování postoje duchovního dětství je tedy přímým důsledkem následování ducha Ježíše Krista. Je to zároveň důsledek té jednoduché pravdy, že jsme živým obrazem Božího Syna (srov. Bůh, nekonečná láska). Charakteristická jsou v tomto kontextu vyjádření Pallottiho: „Měli bychom následovat našeho Pána Ježíše Krista především v jeho dětství.“ (Reg. Společnosti, II, č. 1, b. 3). „Musíme v sobě vytvářet opravdové duchovní dětství.“ (č. 8,10). „Duchovní dětství je vlastnost odlišující opravdového následovníka Ježíše Krista.“ Pro svatého Vincence Pallottiho je Ježíš Kristus – apoštol Otce, především Synem Otce. Proto podmínkou následování Ježíše v apoštolátu je následování Ježíše v jeho dětství. „Abychom účinně zapálili všechny katolíky k apoštolským dílům, kterým se věnuje Společnost katolického apoštolátu v Unii katolického apoštolátu, měli bychom následovat našeho Pána Ježíše Krista především v jeho dětství,“ zdůrazňuje Pallotti. Nalezení a odhalení dětství Ježíše Krista je podle Pallottiho podmínkou najít Ježíše. Aby to vysvětlil, Pallotti se odvolává na evangelium: „Kristus,“ říká Pallotti, „se narodil jako dítě a dovolil pastýřům, aby ho našli jako dítě.“ (Reg. Společnosti č. 8,10). Proto také nenajde Krista ten, kdo jej nenajde jako dítě – kdo nevytvoří v sobě duchovní dětství. Práci na duchovním dětství považuje Pallotti za první a nejdůležitější krok přípravy k apoštolské práci. Kdo nepracuje na svém dětství, ten se nehodí k apoštolátu. Postoj dítěte uschopňuje člověka.

 

b.      Mistr správného vztahu člověka k Bohu

 

Podle Pallottiho by člověk měl Boha především znát. To je první povinností člověka. Neznalost Boha je podle Pallottiho první příčinou nesprávného vztahu k Bohu a toho, že Boha dost nemilujeme. Pro Pallottiho „znát Boha“ znamená totéž co „milovat Boha“. Bůh se dává poznat především jako Bůh lásky a toto poznání je ve všech směrech praktické a vede člověka k milování Boha. Tato láska se zviditelňuje a vyjadřuje především ve velebení Boha, vzdávání co největší chvály Bohu, díkůvzdání Bohu za život a dobro – to, které jsme už obdrželi, a také to, za které se ještě modlíme, děkování za protivenství, které přichází do našeho života, a to vše skrze důvěru v Boží milosrdenství. V těchto všech způsobech projevování lásky k Bohu se Pallotti stává opravdovým mistrem. U Pallottiho je možné pozorovat jistou nápaditost ve věci uskutečňování a rozvíjení všech forem projevování lásky k Bohu. Je to například vidět v případě díkůvzdání. Pallotti děkuje nejen za to, co ještě neobdržel, ale také za to, co by mohl obdržet a co se zdá nepravděpodobné. Děkuje, jako by byl v situaci, kdy mu Bůh udělil více darů, než ty, které už dal všem tvorům, a dokonce jako by byl – jako Panna Maria – počatý bez poskvrny prvotního hříchu (Exercicie 1826). Mistrovský vztah Pallottiho k Bohu se projevuje zvláštním způsobem v jeho důvěře k Bohu. Pallotti žije velikou důvěrou k Bohu. „Mám velikou důvěru,“ píše ve svých „Rozhodnutích a snahách“, „že Bůh, kvůli své nekonečné dobrotě a kvůli soucitu pro mou bídu, mě nikdy neopustí.“ Pallotti důvěřuje tomu, že Boží milosrdenství zničí celou jeho bídu, nasytí hlad jeho touhy a promění ho v Ježíše. Doufá také, že pro Boží slávu bude schopen největších činů. „Pokud jde o to,“ píše, „cítím takovou důvěru, že se mi zdá, jako bych už tyto milosti obdržel. A spíše bych chtěl podstoupit kruté mučení, než přijít o tuto důvěru, která je pro mě jistotou.“ „S Boží milostí můžu posvětit celý svět.“ Této důvěře učí ostatní. „S láskou k Bohu,“ píše, „by se vždy měla spojovat důvěra k němu, že udělí potřebné milosti k plodné spolupráci na díle lásky, k horlivosti a k naději na získání odměny v království Lásky.“ (OOCC 1, 114-115) „Vše je možné,“ píše v jednom ze svých dopisů, „pokud se důvěřuje Bohu.“ (Lett. 1099) „Bůh se postará o vše, pokud vše vykonáme s hlubokým přesvědčením, že nedokážeme udělat nic.“ (Lett. 335) Aby povzbudil k takové důvěře, dává následující radu: „Nikdy si nemysli, že nedokážeš vykonat to, co v církvi dokázali udělat velicí svatí, protože s pomocí Boží milosti můžeš udělat ještě větší věci, navíc toho můžeš vykonat víc než oni všichni dohromady.“ (Lett. 112) Vztah člověka k Bohu by se, podle Pallottiho, měl také projevovat skrze následování Boha. Následování Ježíše Krista je cestou vedoucí k následování celé Nejsvětější Trojice a jejích vlastností. Zvlášť těch vlastností, jako jsou moudrost, síla, spravedlnost, milosrdenství a čistota. Je to v podstatě následování Boha Otce v Duchu Svatém skrze Syna podle nařízení Pána Ježíše: „Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.“ (Mt 5,48). To je ale možné jen tehdy, když se otevíráme Duchu Svatému. Jan Pavel II. řekl o Pallottim, že je příkladem člověka, který se otevírá Duchu Svatému, a Jan XXIII. vidí v Pallottim – jak sám řekl – „člověka neobvyklé síly Ducha“.

 

c.       Mistr boje s hříchem

 

Sv. Vincenc Pallotti už během svého mládí projevuje v této oblasti velkou zralost. Rozhodne se nespáchat ani ten nejmenší hřích. Spíše chce nekonečně trpět, než by měl spáchat i jakýkoliv lehký hřích. Koná podrobné zpytování svědomí. Hodně si vyčítá. „Z mé viny,“ píše dne 18. září 1842, „se rozšířilo království satana.“ „Kolika hříchům nebylo z mé viny zabráněno, a naopak – kolik se jich rozmnožilo!“ „Bojujme neustále, až do krve, proti tomu velikému zlu, kterým je hřích.“ Pallotti bojuje s hříchem v sobě, ale také v ostatních. Učí, jak vítězit nad zlem. Zjevuje anti lidskou a anti božskou povahu zla pro každého a snaží se také zlo pro sebe zohyzdit. Ukazuje na zdroj veškerého zla, kterým je satan. Boj s hříchem a zlem je podle Pallottiho především boj se satanem. To on, satan, má totiž největší zájem zničit v člověku dobro. Pallotti zdůrazňuje, že čím více je dobro v člověku božské, tím více proti němu ďábel bojuje. „Církev musí být připravena k boji,“ píše kardinálům. Odvolává se přitom na knihu Joba, ve které je duchovní život ukázán jako boj a svět jako místo mnoha pokušení. Proto by se také všichni měli učit odolávat pokušením, a nejvíce členové Unie katolického apoštolátu. Oni by si měli opravdu osvojit toto umění, jak vítězit nad všemi pokušeními. V tomto by měli být mistři. Lze říct, že po vzoru mistra, kterým je sám Pallotti. Právě proto by se měli učit milovat protivenství. Je to možné ale jen tehdy, pokud budou uskutečňovat ctnosti, které uschopňují k tomu, aby člověk mohl odporovat silám zla. K prostředkům, které Pallotti zvlášť doporučuje k boji proti zlu, patří: dobré zpytování svědomí, častá zpověď, zpověď generální, exorcismus, dobré duchovní vedení. Boj proti zlu by neměl člověk vést sám. Organizovanému boji proti dobru, který vede satan, by se mělo stavět organizované úsilí v boji se zlem. Ve svém životě to Pallotti uskutečnil, když založil „Svaz boje se satanem“ a také když jedním z hesel Unie katolického apoštolátu učinil slova: „Pro zničení hříchů!“ Mistr boje o dobro člověka je tak mistrem boje proti zlu, a zvlášť proti tomu zlu, které je největší – hříchu.

 

d.      Mistr modlitby

 

Pallotti je také mistrem osobní modlitby. Nacházíme u něj různé formy modlitby, které uskutečňuje všude a v každém čase dne, a dokonce i v noci. Páter Melia o něm svědčí: „Byl nenasytný v modlení se.“ „Vůbec bych se nedivil,“ říká páter Pavel de Geslin, „kdyby jeho poslední slova byla výzvou k modlitbě.“ Pro Pallottiho je modlitba nejdůležitější činností pro člověka. Ďábel – podle sv. Vincence – nejvíce bojuje s modlitbou. Pallotti říká ještě více: „Každý boj, který vedeme s ďáblem, je ve své podstatě bojem o modlitbu.“ Modlitba je nejdůležitějším úkolem Unie katolického apoštolátu. O životě členů Unie Pallotti říká, že bude „životem modlitby“ (OOCC 2,63), že bude následováním Ježíše v modlitbě, aby tímto způsobem pokračoval jeho nejsvětější život.“ Modlitba – podle Pallottiho – je „neselhávající prostředek zdárného vývoje všech záležitostí Unie katolického apoštolátu“ (ZAKpl 293). Modlitba je také – podle Pallottiho – tím nejuniverzálnějším prostředkem apoštolátu. Je přístupná pro všechny a díky její pomoci je možné se dostat všude. Proto by všichni měli o modlitbu pečovat a dávat ji na první místo ve svém životě. Aby zdůraznil tento význam modlitby, Pallotti tvoří v rámci Unie katolického apoštolátu zvláštní skupinu členů, jejichž úkolem je modlitba za úspěšnou realizaci cílů a úkolů Unie. Členové Unie katolického apoštolátu by měli k modlitbě povzbuzovat a šířit modlitbu všemi možnými způsoby. Je to zvláštní úkol všech lidí zodpovědných za Unii katolického apoštolátu. K modlitbě by se měli lidé vést a měli by se na ni připravovat. Týká se to každého druhu modlitby a zvláštním způsobem modlitby liturgické. Ohledně toho dává Pallotti mnoho připomínek týkajících se přípravy, účasti v modlitbě a díkůvzdání po modlitbě.

 

e.      Mistr soustředění a mlčení

 

Pallotti sám sobě v této oblasti nařizuje zvlášť přísnou kázeň. Není to ale jenom obyčejná askeze. Je to opravdová láska k mlčení. Pallotti si uvědomuje, jaké jsou důsledky nesoustředěnosti a nezachovávání mlčení. „Kdo nemiluje mlčení,“ říká, „ten v podstatě nechce navázat intimní vztah s Bohem.“ (OOCC 3,44) „Dům,“ píše Pallotti, „ve kterém se nezachovává mlčení, si nezaslouží název svatého zátiší a ten, kdo ničí mlčení, si zaslouží jméno ničitele Unie katolického apoštolátu.“ Sv. Vincenc Pallotti přistupuje k mlčení jako k Božímu daru. „Osamělost je zrcadlem duše,“ říká (OOCC 2,25). Zachovávání mlčení je podmínkou zvláštního Božího požehnání. „Mlčení, které se dodržuje pro rozvíjení nejtěsnějšího vztahu s Bohem, je Božím darem.“ „Mlčení nás uschopňuje ke svaté modlitbě a modlitba nás vede k úzkému sjednocení s Bohem.“ (OOCC 3,44). Mlčení umožňuje přesvědčivě mluvit o Bohu a ve jménu Boha (srov. OOCC 2,25). Je také projevem následování Ježíše, jehož život se vyznačoval mlčením od početí až po kříž, a dokonce takovým zůstává i ve slávě (upozorňuje se zvlášť na mlčící přítomnost Pána Ježíše ve svatostánku). „Vtělené Slovo,“ říká Pallotti, „které je nekonečnou moudrostí, se ve snaze naučit nás všechny, jak zachovávat mlčení, ráčilo narodit pro nás v hlubokém tichu, uprostřed tmavé noci, v tichu chléva.“ Pallotti povzbuzuje všechny, a zvláštním způsobem duchovenstvo, aby si zamilovali mlčení. Podle sv. Vincence by se rozhovory měly omezit jen na ty opravdu nutné. „Kromě nutné potřeby, související s povinností, měli bychom zachovávat mlčení.“ Kdo musí mluvit, měl by mluvit ztišeným hlasem. Rozhovor by se měl týkat nezbytných záležitostí souvisejících s Boží slávou a spásou duší. Přitom jsou taková místa a čas, kdy by se nemělo mluvit vůbec. Úplné mlčení zavazuje v kapli a v kostele („Vezmi si to k srdci jako stálé pravidlo, že nebudeš nikdy mluvit v kostele, pokud to nebude opravdu nutné,“ zdůrazňuje Pallotti.) a od večerní modlitby do ranní všude (v tu dobu se nemá mluvit ani s představenými). O schopnost mlčení je třeba se modlit a na mlčení pracovat. „Všechny modlitby Společnosti a Unie katolického apoštolátu je třeba se modlit také s úmyslem vyprosit pro všechny členy dar lásky k mlčení a jeho zachovávání.“ (Reg. Společnosti 46) Je třeba vědomě vytvářet prostředí ticha a podporovat vše, co mlčení napomáhá. „Je třeba vyhýbat se hlasitému otevírání a zavírání dveří,“ poznamenává dokonce Pallotti. Nejen tedy v oblasti činného apoštolátu, ale také v oblasti, která je – jak by se mohlo zdát – specialitou kontemplativních řeholí, nám toho může Pallotti říct tolik, že ho bez nadsázky můžeme považovat za mistra i v této oblasti. On, který chtěl ve svém osobním životě a v Unii katolického apoštolátu realizovat ducha všech řádů, stejně vážně přistoupil i k tomu aspektu duchovního života, kterým je mlčení. V praktikování mlčení předběhl mnoho řeholníků a poustevníků, protože dokázal stvořit pro sebe a pro ostatní to, co dnes Carlo Caretto nazývá „pouští uprostřed města“. Tímto způsobem zároveň ukázal, že i laici se mohou snažit dosáhnout tohoto ideálu. Na tomto příkladu je také vidět, jakým mistrem je Pallotti v šíření hodnot, které se často zdají být vyhrazené jen pro úzký okruh lidí.

 

ZÁVĚR:

 

Tuto přednášku bych chtěl zakončit krátkou modlitbou, ať i pro nás se sv. V. Pallotti stává mistrem v postoji duchovního dětství vůči Bohu, mistrem správného vztahu k Bohu, mistrem boje s hříchem, mistrem v modlitbě a mlčení.

 

Modleme se: Bože, ty jsi ve své církvi povolal sv. Vincence Pallottiho, kněze, aby šířil víru a oživoval lásku. Dej, prosíme, abychom ho následovali, a tak zapalovali srdcem i činem světlo pravdy a bratrskou lásku. Skrze Krista, našeho Pána. Amen.