Bůh a člověk Vincence Pallottiho

Od začátku světa se člověk ptá po Bohu. Po Bohu se – po celý svůj život – ptal také sv. Vincenc Pallotti. Nemůžeme však mluvit o Bohu Pallottiho a vynechat člověka. Pallotti neodděloval Boha od člověka. Pro něj platilo: „Čím blíž k Bohu, tím více člověka a čím blíž k člověku, tím více Boha.“ Proto také když se sv. Vincenc ptá Boha: „Kdo jsi?“, hned se také ptá: „A kdo jsem já před tebou?“ Pallotti v podstatě nedokáže pojmenovat a nazvat Boha, přesto věří, že pro člověka je nejen dobré, ale také nezbytné se o to snažit. Pallottiho oblíbeným obrazem Boha, který lze nejčastěji najít v jeho textech, jsou slova: „Bůh, nekonečná láska a milosrdenství“.

Rozhodně nejzralejším plodem ze všech textů Pallottiho o Boží lásce a milosrdenství jsou jeho rozjímání obsažená v knížce „Bůh, nekonečná láska“. Pallotti napsal tuto knížku v Irském Kolegiu v roce 1849, několik měsíců před svou smrtí. Rukopis čítající 166 stran, napsaný v italském jazyce, má mnoho oprav, doplněných vět a dokonce přeškrtnutých celých stránek. Svědčí to o tom, jak sv. Vincenc zápasil se svým jazykem. Na jedné straně nenacházel správná slova, aby mohl mluvit o Boží lásce, a na druhé straně toužil předat text jasný, bohatý, srozumitelně a celkově popisující tuto hlubokou skutečnost. Lze říci, že tato rozjímání jsou voláním plným vděčnosti, voláním člověka, který zakusil ve svém životě nekonečnou Boží lásku a milosrdenství a který se chce s ostatními o tuto zkušenost podělit.

I když knížka má titul „Bůh, nekonečná láska“, Pallotti v ní častěji mluví o „Bohu, nekonečném milosrdenství“ (v této knížce nazývá Boha „nekonečnou láskou“ 190krát a „nekonečným milosrdenstvím“ 230krát), protože pro Pallottiho je Bůh především nekonečnou láskou, která činí dobře – to znamená: milosrdenství. Milosrdenství je přebytkem nepochopitelné lásky. V textech Pallottiho je vidět proces jeho vnitřní proměny, během které se „Bůh, nekonečná láska“, stává „Bohem nekonečného milosrdenství“. Tohle je důvod, proč Pallotti nazývá milosrdenství „šílenstvím“, „přebytkem“ a „vynálezem“ nepochopitelné Boží lásky. V jednom z jeho velice osobních textů, ze dne 12. května 1849, ve kterém sv. Vincenc shrnuje 55 let svého života, si můžeme přečíst: „Bože můj, tvá láska tě nutí k šíleným skutkům… Jen jedno mě utěšuje v tom tvém stále starém a stále novém šílenství, projevujícím se ve všech chvílích mého života, že za to tvé šílenství bude po celou věčnost velebena tvá nekonečná láska, tak bezmezně pro mě milosrdná.“

Zkušenost Božího milosrdenství přinesla v životě Pallottiho dva velice důležité následky: vnitřní obrození a novou apoštolskou představivost. Vnitřní obrození, protože se na svůj život bude Pallotti dívat jedině jako na plod Božího milosrdenství, a ne jako na výsledek svých vlastních nápadů a úsilí. Novou apoštolskou představivost, protože ubožák se stane apoštolem milosrdenství. Jinak řečeno, apoštolská činnost Pallottiho se stane plodem Božího působení v něm. Je to příklad klasického mystického přechodu „z nicoty ke všemu“ (P. Amoroso). Je to zároveň přechod od lásky k milosrdenství, tzn. k aktivní lásce, která mystika proměňuje v apoštola. Člověk je podle Pallottiho „nástrojem Božího milosrdenství“. Pallotti používá tato slova v dopise poslaném dne 16. října 1839 z Camaldoli Františku Virilliímu, svému blízkému spolupracovníkovi. „Modli se a pros bez konce,“ píše sv. Vincenc, „za světlo a ducha nezbytné k tomu, abych byl schopen psát jako nástroj Božího milosrdenství.“

Podle sv. Vincence to, co člověku brání poznávat sám sebe a odkrývat, kým je před Bohem, je pýcha. A to, co člověka osvěcuje a přináší zdravou úctu k sobě a znalost sebe sama, je Boží milosrdenství. P. Faller, který podrobně prostudoval modlitby Pallottiho, říká, že abychom mohli „vstoupit“ do jeho spirituality, potřebujeme dva klíče, které musíme používat vždy společně. „Buď oba, nebo žádný,“ píše Faller. Prvním klíčem je proměna v Bohu, který je nekonečnou láskou. Ale tento klíč – i pokud by byl zlatý – nefunguje bez druhého: klíče pokory, která bere v úvahu „materiál“ určený k proměně. Tyto dva klíče, božský a lidský, se navzájem doplňují.

Toto je důvod, proč ve spiritualitě Pallottiho nemáme právo oddělovat otázku Bohu („Kdo jsi, můj Bože?“) od otázky člověku („A kdo jsem já před tebou?“).

Zprac. P. Wojciech Zubkowicz SAC na podle textu P. Stanislava Stawického SAC „Bůh a člověk Don Vincenzo“

Zpět