Články

Půst v životě Pallottiho

Vydáno: 20.1.2015 | Autor: Wojta

Pallotti se nepostil jenom pro samotný půst, pro zdraví nebo pro krásu. Půst, podle Pallottiho, patřil k duchovní dimenzi. Pallotti hlásal s pevným přesvědčením, že život věřícího člověka by měl být následováním života Ježíše Krista. Proto také všechny úrovně pozemského života Ježíše Krista, tak jak byly popsány v Evangeliu, by měly být předmětem následování. Jeho myšlení, city, chování a konání, vše by mělo najít svůj odraz v křesťanském životě. Proto pokud se Ježíš Kristus postil, měl by také křesťan vyzývaný k následování Krista zachovávat ve svém životě půst.

Neměl by tedy překvapit fakt, že při motivaci postu Pallotti ukazuje příklad, který nám dává Ježíš Kristus. Ve své knížce „Bůh, nekonečná láska“ Pallotti napsal: „Osvícen svatou vírou měl bych pamatovat, že náš Pán Ježíš Kristus se nekonečně pokořil skrze přijetí křtu pokání a chtěl odejít na poušť. Na poušti čtyřicet dní a nocí bděl na modlitbě, velice přísně se postil a nepřijímal žádný pokrm ani nápoj, a tak se odsoudil ke snášení celého toho utrpení.“ (V. Pallotti, Meditace XXVIII, Zabki 1996, s. 84).

Ježíš postící na poušti se stal pro Pallottiho osobní výzvou k zachovávání postu. A jelikož Pallotti chtěl co nejdokonaleji následovat Krista na všech úrovních jeho života, chtěl také dokonale následovat Krista, který se „velice přísně postil a nepřijímal žádný pokrm ani nápoj“.

V tomto světle je třeba také chápat všechny pokyny Pallottiho ohledně zachovávání postu, které napsal v reguli pro členy Společnosti katolického apoštolátu. Kapitolu, ve které jsou obsažené tyto pokyny, Pallotti uvedl citátem ze svatého Písma popisujícím půst Ježíše Krista: „Plný Ducha Svatého vrátil se Ježíš od Jordánu; Duch ho vodil po poušti čtyřicet dní a ďábel ho pokoušel. V těch dnech nic nejedl, a když se skončily, vyhladověl“ (Lk 4, 1-2). Slova „v těch dnech nic nejedl“ měly obrátit pozornost členů na vzor Ježíše Krista a tímto způsobem připomenout, že zachovávání postu podle předpisů církve nemá jiný cíl, než ten základní: dokonale následovat Ježíše Krista.

Vincenc Pallotti se nevěnoval postu jinak než v kontextu všech ostatních dimenzí duchovního života. Jeho panoramatický pohled na půst rozšiřovalo čtení textů mistrů křesťanské spirituality. V archivu Institutu Pallottiho v Římě se zachoval úryvek textů homilie sv. Petra Chryzologa na téma postu a almužny, který Pallotti ručně přepsal. V čtení z breviáře stanoveném na úterý třetího týdne velkého Postu můžeme najít následující slova sv. Petra Chryzologa: „Bratři, jsou tři věci, na nichž stojí víra, spočívá zbožnost a trvá ctnost: modlitba, půst a milosrdenství. Duší modlitby je odříkání a životem odříkání je slitovnost. Nikdo ať je neodtrhuje, nemohou být odděleny. Kdo má jen jedno z nich a nemá zároveň i ostatní, nemá vlastně nic. Takže ten, kdo se modlí, ať se i postí. Kdo se postí, ať se i slitovává.“ Pallotti nad tím musel velice přemýšlet, když tyto texty ručně přepsal z breviáře.

Realitu postu v životě sv. Vincence Pallottiho (1795 – 1850) je třeba vnímat v kontextu celé cesty jeho duchovního života, která vedla ke svatosti. Pokud by tomu bylo jinak, některé jeho skutky pokání a přísné zachovávání postu můžeme špatně pochopit, což může vést k falešné představě o celé osobě Pallottiho.
Pallotti, římský kněz, žil na začátku 19. století. Byl to čas obnovy křesťanského života z morálních škod, které zapříčinila francouzská revoluce. V celé církvi, a také v Římě, byly snahy vrátit se k dávným církevním praktikám, aby se tímto způsobem obnovila křesťanská spiritualita. Pallotti žil v této době a nic, co se odehrávalo v církvi, mu nebylo cizí. Skutky pokání, které plnil, půst, přísná askeze a celý způsob jeho života je třeba vnímat v kontextu doby. Půst byl pro Pallottiho aktem dobrovolné rezignace na příjemnost požívání pokrmů. Byl to způsob, jak zvítězit nad lidským zalíbením a všechno své zalíbení vložit do Boha. Půst byl pro Pallottiho zároveň projevem lásky k Bohu, kterého máme milovat nade vše. Právě v tomto kontextu je třeba vidět přísné skutky pokání Pallottiho. Bez toho hrozí, že můžeme vše vnímat jako archaický pozůstatek, který současnému člověku nemá co říct.

Půst v Římě v době sv. Vincence Pallottiho
Tradice postu vznikla ve středověkých klášterech. Půst v klášteře byl také způsobem, jak projevit nesouhlas vůči bohatému a vybranému modelu života, které byl veden na velikých dvorech a v bohatých rodinách. Nejdůležitější ale byly náboženské důvody. Pokoření těla ubráním pokrmu (jak druhu, tak i množství) prospívalo povznesení ducha k Bohu. Redukce k minimu potěšení z jídla a kázeň ve způsobu a čase přijímání pokrmů měly také pomáhat na cestě k duchovní dokonalosti. Proto oblast jídla regulovala přísná pravidla. Místem společného požívání pokrmů byl klášterní refektář (mimo refektář nebylo možné jíst). Řeholníci jedli obyčejně dvakrát za den. V jisté dny, jako např. středa a pátek, jenom jednou. V některé dny bylo také omezeno požívání masa (hostům a poutníkům bylo maso servírováno vždy, protože klášterní půst je nezavazoval). Zvláštním způsobem se postilo v určité doby liturgického roku, jako např. Velký půst, v druhé polovině září, v adventu. Na Vánoce, Velikonoce a slavnost Seslání Ducha Svatého bylo na stole víc pokrmů.

Tradice dodržování postu se ze středověkých klášterů rozšířila na celou církev. V Římě se v době sv. Vincenc Pallottiho rozšířila praxe postu zvlášť v době Velkého postu, který začínal popeleční středou. V tomto čase bylo možné ještě během oběda používat sádlo, a večer už jenom olivu. Kromě toho do Velikonoc nebylo možné jíst vepřové maso. Aby trochu nahradili zakázané pokrmy, Římané jedli tradiční „maritozzi“. Byl to druh sladkého rohlíku nebo housky s rozinkami. Na první březnový pátek byl servírován vyzdobený barevnými prvky z cukru.

Půst v osobním životě sv. Vincence Pallottiho
Nevíme, zda sv. Vincenc Pallotti v postní době požíval jenom „maritozzi“. Máme ale svědectví, která ukazují na jeho postoj vnitřního pokání, které mu pomáhalo v zachovávání postu. Níže uvedu svědectví dvou svědků života sv. Vincence Pallottiho.

P. František M. Vaccari (1814 – 1856) se ke komunitě sv. Vincence Pallottiho připojil v roce 1843. Osm let žil společně s Pallottim a potom se stal jeho prvním nástupcem ve funkci představeného pallotinské komunity. Když svědčil během procesu blahořečení sv. Vincence Pallottiho, tak vyprávěl o jeho postních praktikách: „Jedl a pil s takovou střídmostí, že mu to stačilo jen k udržení života a k plnění povinností. Snažil se vybírat pokrmy co nejjednodušší a zvlášť ty, které nebyly chutné. Tehdy říkal, že takové pokrmy jsou zdravější na žaludek. Sbíral proto slupky ze sýra, drobky suchého chleba a dokonce i zbytky jídel, které zbyly po obědě, protože často kvůli svým povinnostem jedl pozdě. Nikdy si nestěžoval na kvalitu jídla nebo nápoje, nechtěl, aby se pro něj připravovalo něco zvláštního“ (Romana beatificationis…, Summarum, Romae 1911, s. 641).

Bratr Angelo Palombi (1810 – 1891), který se ke komunitě sv. Vincence Pallottiho připojil také v roce 1843, tam plnil různé funkce. Byl na vrátnici, vařil a podle potřeby dělal také holiče. Každý den se setkával s Pallottim a mohl pozorovat jeho chování. Během procesu blahořečení vyprávěl: „Veliká byla jeho střídmost. Obyčejně jedl málo a vždy jenom to, co bylo nutné, snažil se jíst tak, aby pořád cítil hlad. V pátek a v sobotu – jak jsem viděl – se obyčejně postil a večer v tyto dny jedl jenom trochu sušených plodů a kousek chleba. Byl jsem překvapen, že to mohl vydržet pozdě do noci. V poledne vždy odcházel, aby navštěvoval nemocné v jejich domech nebo v nemocnicích, proto se také skoro nikdy nezúčastňoval společného jídla. Když se vrátil, nechtěl, aby se vařilo jen pro něj. Proto jsme pro něj nechávali jednu porci a on, když se vrátil, snědl jenom polovinu toho, co jsme mu nechali.“ (Romana beatificationis…, Summarium, Romae 1911, ss. 647 – 648).

Shrnutím svědectví o postu Pallottiho může být to, co napsal jeden z prvních biografů sv. Vincence. V rozsáhle biografii, která vyšla v roce 1888, Alojz Vaccari OSB napsal v kapitole o střídmosti: „Střídmost Pallottiho při používání pokrmu je k nevíře. Tak málo jedl, že místo, aby uspokojoval potřeby těla, zdálo se, jakoby se těmto potřebám posmíval. Ale tím to nekončilo – aby necítil potěšení z jídla, přidával k němu pelyněk, který vždy nosil s sebou. To také doporučoval členům Společnosti a ostatním svým duchovním synům. Říkal, že pokud se před a po jídle použije pelyněk, přispívá se tím, kromě zisku z askeze, také k lepšímu trávení. Pokud nějaký dobrodinec daroval Pallottimu nebo komunitě koláč, nejedl to ani on, ani komunita, ale snažil se co nejrychleji rozdělit vše nemocným. Zřídka večeřel, i když měl suché rty a slabé síly, a pokud byl volán k večeři, bránil se s úsměvem: „Odložme ji na zítra!“ Pokud jeho život byl neustálým postem, je pochopitelné, že přesně dodržoval postní předpisy církve, předpisy konstituce, tři velké posty rodin františkánských a Velký půst „přetahoval“ až ke slavnosti Seslání Ducha Svatého. Často se také postil ve věci obrácení nějakého hříšníka.“ (Alojz Vaccari OSB, Kompendium života sluhy Božího Vincence Pallottiho, v: Wiadomości Prowincji Chrystusa Króla, č. 10/2011, ss. 72 – 73).

ThDr. Jan Kupka SAC
 

Zpět

P. Richard Henkes SAC

Svědectví
 
Časopis Apoštol Božího milosrdenství
Logo Logo Logo Logo Logo

KONTAKTY

Komunita v Jámách (diecéze brněnská)
Otcové pallotini
Jámy 71
592 32 Jámy
tel. +420 566 502 855

Komunita ve Fulneku (diecéze ostravsko-opavská)
Otcové pallotini
Kostelní 111
742 45 Fulnek,
tel. +420 566 740 122