110 dní v dešti Božího milosrdenství

Přesně 10. července 1839 stál sv. Vincenc Pallotti u vrat kláštera kamaldulů. Mnich v bílém hábitu ho pozval dovnitř. Cesta z Říma uplynula rychle. Pallottimu bylo tehdy 44 let. Později o svém pobytu v Camaldoli Pallotti napíše, že to pro něj byla doba největšího utrpení, ale zároveň čas, kdy na něm spočinul déšť Božího milosrdenství.

Klášter v Camaldoli založil v roce 1012 svatý Romuald, který je považován za zakladatele řádu kamaldulů. Na tomto místě u Frascati nedaleko Říma měl na pohoří s bukovými lesy pozemek pan Maldoli z Arezza.

Podle legendy předtím, než se setkal se svatým Romualdem, pan Maldoli viděl ve snu na svém pozemku vysoký žebřík, po kterém do nebe vystupovali bíle oblečení lidé. Pod vlivem snu nabídl pan Maldoli pozemek sv. Romualdovi a jeho druhům, kteří na tomto místě postavili malý kostelík a chaty pro mnichy. Z italských slov „Campo di Maldoli“ (pole Maldoliho) vznikl název kláštera „Camaldoli“ a z názvu kláštera název řádu kamaldulů.

Ora et labora
„Modli se a pracuj“ – pravidlo sv. Benedikta je také základem života kamaldulů, protože řád kamaldulů patří k rodině benediktinských řádů (podobně jako cisterciáci a trapisté). Kamalduli patří k nejpřísnějším řádům v katolické církvi. Mlčení, samota, neudržování kontaktů se světem – to vše má pomoci ke sjednocení s Bohem už tady na zemi.

Ve shodě s pravidlem sv. Benedikta je den v klášteře naplněn prací a modlitbou. Ve všech klášterech kamaldulů je pořádek dne podobný. Ve 3.30 se rozeznívá kostelní zvon jako budíček. Ve 4.00 zvon zvoní podruhé a volá mnichy do kostela ke společné modlitbě. Po modlitbě jdou všichni do své cely na duchovní čtení. V 5.45 zvon zvoní potřetí a mniši se schází ke společné modlitbě ranních chval a potom je mše svatá. Po mši svaté se všichni modlí další hodinu breviáře. V 7.00 hod. je snídaně a potom volno. Od 8.00 do 11.30 hodin mniší v tichu a v soustředění pracují. V 11.45 svolává zvon všechny k další modlitbě. Ve 12.00 hod. je Anděl Páně a potom je volno do 14.00 hod. Během této doby mniši jedí oběd. Ve 14.00 hod. zvon zase zvoní, po páté, a zve mnichy k modlitbě do kostela. V 16.30 hod. je modlitba růžence, v 17.00 hod. večeře a po ní duchovní čtení v cele nebo v kostele. V 18.30 hod. se mniši naposledy scházejí k denní modlitbě. Nejdříve se modlí nešpory, potom litanie k Panně Marii, Anděl Páně a duchovní čtení. Poslední modlitbou je kompletář, modlitba za zemřelé a růženec. Po všech těchto modlitbách se všichni v mlčení rozchází do svých cel k osobní modlitbě a přípravě ke spánku. Ve světě existuje několik desítek kamaldulů v několika klášterech v Itálii, Kolumbii, Venezuele, Španělsku, Spojených státech a v Polsku.

Unie katolického apoštolátu
V tichu klášterních zdí Pallotti pobýval skoro čtyři měsíce. Proč tam jel? Na první pohled se může zdát, že cílem byl odpočinek a zlepšení zdravotního stavu, a v tom je určitě také kousek pravdy. Léta 1837 – 1839 byly nejen pro Pallottiho náročná. V roce 1837 byla v Římě epidemie cholery. Během dvou měsíců zemřelo skoro 5,5 tisíce osob, včetně otce Vincence Pallottiho a několika jeho spolupracovníků a přátel. Protože Pallotti se nešetřil a pomáhal nemocným, také jeho zdraví bylo poznamenáno únavou. Znepokojující bylo zvlášť krvácení při kašlání.

Zdraví ale nebylo jediným důvodem. Nedávno v rozhovoru s kamaldulou položil novinář otázku, proč by se měl dát někdo zavřít do kláštera. Mnich odpověděl, že je to důsledek něčeho, čemu říkáme povolání. A povolání je Boží výzvou a Božím nápadem pro život. Je to Boží, nikoliv lidský projekt života. Precizování Boží vůle a odpovědi na otázku, k čemu Bůh Pallottiho povolal a co po něm žádá, se staly náplní jeho pobytu v Camaldoli.

Je třeba poznamenat, že Pallotti přijel do kláštera už s prvním impulsem v srdci. Tento první impuls obdržel během díkůvzdání po mši svaté dne 9. ledna 1835. V jedné chvíli Pallotti pochopil, co po něm Bůh žádá, a vyjádřil to potom ve svém duchovním deníku: „Bože můj, Milosrdenství moje, Ty ve svém nekonečném milosrdenství dovoluješ, abych uváděl do života, zakládal, šířil, zdokonaloval a utvrzoval zbožnou Unii všeobecného apoštolátu, která má za cíl šířit víru mezi pohany a katolíky, druhý apoštolát, který má oživovat a rozmnožovat víru mezi katolíky, a instituci všeobecné lásky, která má za cíl uskutečňovat veškeré díla milosrdenství týkající se těla a duše, aby svět poznal Tebe, nekonečnou lásku.“ Od začátku Pallotti vnímá dílo všeobecného apoštolátu jako dar a zázrak nekonečného Božího milosrdenství.

Po čtyřech letech od této události Pallotti napsal: „10. července 1839 jsem jel do kláštera kamaldulů u Frascati s nadějí, že Bůh ve své laskavosti mi na tomto svatém místě udělí milosti potřebné k tomu, abych popsal vše, co se týká Unie katolického apoštolátu.

Boží prozřetelnost v tom pomáhala. V této době byl papežem Řehoř XVI. (1765 – 1846), který pocházel z řádu kamaldulů. Byl zvolen papežem v roce 1831 tak překvapivě, že v době zvolení neměl ani biskupské svěcení. Pallotti se s ním často setkával. Před zvolením papežem byl Řehoř XVI. prefektem kongregace šíření víry, ve které Pallotti pracoval jako zpovědník a spirituál. Jelikož Svatý otec často navštěvoval své spolubratry v Camaldoli, byla také příležitost k setkání Pallottiho s papežem.

Už tři dny po příjezdu se v dopisech Pallottiho objevuje prosba, která se bude opakovat jako refrén, aby na něj skanul déšť Božího milosrdenství a veškeré Boží smilování. Slovo „diluvio“, které Pallotti používá, znamená velice mohutný déšť, až potopu.

Pobyt v Camaldoli byl požehnaný. Během necelých čtyř měsíců Pallotti napsal skoro 900 stran týkajících se díla všeobecného apoštolátu a získal odvahu k realizaci díla, které mu Bůh zjevil v roce 1835. Zároveň Pallotti upřesňuje, že cílem díla je jedna společnost lidí, která bude oživovat víru a rozněcovat lásku, aby byl jeden ovčinec a jeden Pastýř. Do té doby Pallotti inicioval už několik pastoračních děl, zkušenost Camaldoli umožnila spojit je v jedno apoštolské dílo, které získalo písemnou podobu. Pallotti viděl totiž velikou potřebu a nezbytnost spolupráce v díle apoštolátu a v koordinaci pastoračních projektů.

Po nějaké době od svého pobytu v Camaldoli Pallotti opravoval texty, které tam napsal. V kontextu Roku víry, který prožíváme, je zajímavé, že během těchto oprav Pallotti zdůrazňoval potřebu vyměnit formulace „šířit víru“ nebo „propagovat víru“ obsažené v dokumentech a nahrazovat je slovy „znova oživovat víru“ (ravvivare la fede). Určitě je v tom vánek Ducha Svatého a jakési „cítění“ pastorační potřeby a směru, kterým se bude třeba vydat. Dnes, v kontextu krize víry, vidíme, jak prorocká a precizní byla vize svatého Vincence a jak aktuální jsou jeho výzvy k oživování víry.

Rekluz
Duch kláštera Camaldoli sedehrál nepochybně velikou roli v životě sv. Vincence Pallottiho a v precizování cíle a náplně Unie katolického apoštolátu. To, co se odehrálo v cele sv. Vincence v Camaldoli, vnímali jako požehnání také kamaldulé. Proto dodnes zachovali pokoj tak, jak vypadal v době, kdy v něm bydlel sv. Vincenc, a na dveře umístili cedulku, která připomíná jeho pobyt.

Možná, že specifičnost tohoto místa je jakýmsi vzkazem a nápovědou pro Unii katolického apoštolátu a pro všechny, kteří se budou snažit o obnovu víry. Možná, že Camaldoli je jakýmsi reálným, hmatatelným vzorem a směrem duchovního růstu a života. Pro mnohé v mnoha směrech určitě nedosažitelným a třeba i nepochopitelným, až exotickým způsobem duchovní cesty, který ale obsahuje vše důležité k oživení víry, co svět ztratil. Mlčení, samota, neudržování kontaktů se světem, které má pomoci ke sjednocení s Bohem už tady na zemi. Půst (po celý život od masa), život přesycený modlitbou.

Existuje ještě jedna zajímavá skutečnost. V životě poustevníků a kamaldulů existuje slovo „rekluz“. Je to mnich nebo mniška, který rozhodně nikdy neopouští svou celu a nesetkává se s ostatními řeholníky, většinou kromě oslav Svatého týdne. Nejen kdysi, ale také v dnešní době může být rekluz zazděn ve své cele. Příkladem je matka Christina z Řecka, která většinu svého života žila zazděna poblíž města Drama a která zemřela v srpnu roku 2014 ve věku 87 let. V Polsku byl posledním rekluzem otec Piotr Rostworowski, který nejdříve jako benediktin obnovil život kamaldulů v Polsku, v Itálii a v Kolumbii a na závěr svého života se stal rekluzem. Je to určitě velice specifický způsob řeholního života, ale někdy se zdá, jako by se karikatura tohoto způsobu života začala objevovat ve světě. Mnozí lidé jsou ve svém prostředí a v rodinách jakoby „zazdění“ a „uzavření“ ve svém vlastním světě. Rozdíl je v tom, že rekluz to udělal proto, aby byl blíž k Bohu. Možná, že v tom se odráží také potřeba oživování víry, která vede k vytváření Unie, a zároveň potřeba Unie katolického apoštolátu oživovat víru.

Zprac. P. Wojciech Zubkowicz SAC

Použito:
P. Z. Hanas SAC, „Vize UKA – Camaldoli 1839“,
P. S. Stawicki SAC, „Opuštěné dědictví“

Zpět