Primiční mše sv. P. J. Davida, SAC (kázání)

Drazí bratři a sestry v Kristu.

Je pro nás všechny velkou radostí slavit tuto šťastnou událost primiční mše svaté našeho novokněze, spolubratra, otce Jana Davida. Naše Generální konsilium prožívá velkou radost společně s Provincií Krista Krále ze spolubratra, kněze z této země, z České republiky. Drahý otče Jane Davide, pallotinská rodina, která se radovala z tvého zasvěcení se jí, je dnes spojena se zdejší křesťanskou komunitou a s tvou vlastní rodinou, aby zakusila první plody svátosti kněžského svěcení, které jsi obdržel z Boží milosti.

Drazí přátelé, ten, koho dnes oslavujeme, je Ježíš Kristus, který je ve stejném čase veleknězem a Obětí milou Bohu. V postoji a ve slově kněze jsme stále odkazováni na Ježíše Krista, věčné Slovo Otcovo, které se vtělilo v lůně Panny Marie a nabídlo se za nás jako oběť, pokrm a přítel, který zůstává stále s námi až do konce časů. Kněžský úřad tedy slouží k udržování niterného a důvěrného vztahu k Bohu. Identitou kněze je totiž specifická účast na pokračování Krista samotného, Vládce a jediného Kněze Nového zákona. Kněz je živým a čirým obrazem Krista - Kněze (Pastores dabo vobis, 12).

Dnes se občas můžeme mýlit v pohledu na roli kněze. Někteří si myslí, že církev slábne a její poselství už není pro novou generaci zajímavé. Někteří se mohou ptát, proč si hezký, silný a inteligentní mladý muž vybral způsob života, který dnes není v módě. O kněžství a zasvěceném životě se říká mnoho věcí často v protichůdném smyslu slova. Dnes už víme, že totalitní systémy považovaly za cenné dogma materialismus a jejich politickým a sociálním programem byl boj proti náboženství. To, co zůstalo po zhroucení těchto systémů, je praktický ateismus, který se opírá o iluzi soběstačnosti. Lze ji vyjádřit slovy: už není potřeba zápasit o Boha, tvařme se, jakoby neexistoval.

Neustále však můžeme vnímat žízeň a hlad po Bohu. V mnoha mladých roste touha po náboženství a po duchovnu takovým způsobem, že církev musí neustále hledat, jak odpovídat na jejich otázky. Ne, církev neumírá. Ježíš řekl, že ona je postavena na Skále a žádné mocnosti ji nemohou zničit. Tak jak řekl Petrovi: „…Ty jsi Petr, a na té skále zbuduji svou církev, a brány podsvětí před ní neobstojí“ (Mt 16,18). Církev prožívá období neklidů a zkoušek tak, jak už je zakusila mnohokrát v dřívějších dobách. Ale nakonec můžeme slyšet hlas Ježíše, který nám říká, abychom neměli strach.

Novokněz je tedy živým hlasem Božím ke svému lidu, aby neměl strach. Je to viditelné znamení, které nás ujišťuje, že nám nikdy nebude chybět „chléb života“. Boží Prozřetelnost bdí stále nad námi. Uchopme tuto dobrou příležitost, která se nám při dnešní primiční mši otce Jana Davida nabízí, abychom se více zamysleli nad milostí kněžství.

Absolutně nutný klíč k pochopení reality kněžství je odkaz na Ježíše Krista. Stejně jako Ježíš i kněz zapomíná na sebe sama, aby v sobě nechal růst nezištnost ve službě. Tak se přetváří v konkrétních skutečnostech skrze oběť, kterou slaví, v Krista a v tajemství Nejsvětější Trojice. Vztah ke Kristu je také jistým způsobem vztahem k církvi, Tělu, ve kterém je Kristus Hlavou. Kněz takto napodobuje Ježíše, Dobrého Pastýře, který dává život za své ovce (J 10,11), nebo ženicha, který miluje církev, svoji nevěstu, a dává za ni sám sebe (Ef 5,25-27). Toto všechno není nastaveno v nějaké smlouvě pro určitou dobu. Jde o celý život, který je nabídnutím se ve svědectví nekonečné lásky a Jeho nekonečného milosrdenství pro nás všechny.

Drazí bratři a sestry, a především ty, drahý otče Jane,
ať tě ujišťuje a posilňuje vztah a svědectví nás starších bratří. Tajemství našeho povolání nám dává zakusit ruku, která nás vede. Během života se postupně a stále zřetelněji ukazuje, že naše bytí knězem není naší zásluhou. Není ani výběrem či volbou nějakého společenství nebo skupiny lidí, ale je plodem nezištného volání Božího. Ježíš totiž říká: „Ne vy jste si vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás a ustanovil jsem vás, abyste šli a nesli ovoce a aby vaše ovoce zůstávalo…“ (J 15,16).
Taková svatá moc ke službě věřícím je poklad, který neseme v hliněných nádobách (2Kor 4,7), když si uvědomujeme, nakolik jsme obyčejné bytosti. Ale pokud každý kněz vykonává svoji službu uprostřed lidu skrze vyučování se štědrostí, Boží milost mu přichází na pomoc zvláštním způsobem, a to jak ve slavení Boží liturgie, tak v pastoraci a duchovním doprovázení. Cítí se stále šťastným nástrojem v rukou Božích, cítí mimořádnou blízkost a přátelství s Ježíšem. A tak si stále více uvědomujeme, že je to právě sám Kristus, kdo působí v kněžích, že On vybírá a posvěcuje. On nás drží, aby se naše odpověď rozvíjela do rozměru důvěry a vděčnosti, která rozptýlí každý strach. A to i v situacích, kdy budeme nejvíce zakoušet svoji slabost, prožívat trpkost nepochopení nebo budeme dokonce pronásledováni (cfr. Benedetto XVI, Messaggio per la Giornata mondiale di prghiera per le vocazioni, 20-1-09).

Všechno se začíná zatemňovat, když jednáme ve vlastním jménu a mluvíme o Bohu, kterého jsme nenazírali, nerozjímali o Něm, neslyšeli jsme Jeho hlas nebo pokud si nenajdeme čas, abychom s Ním vstoupili do rozhovoru. Je naopak velkou radostí znovu v sobě nechat zaznít hlas Ježíše, který volá své učedníky, aby si trochu odpočinuli: „Pojďte i vy do ústraní, na nějaké osamělé místo, a trochu si odpočiňte“ (Mk 6,31). Domníváme se, že tam, kde není Ježíš, není možné si dobře odpočinout, naopak člověk se ještě více unaví.

Podle svatého Vincence Pallottiho, když Ježíš mluví srdcem kněze, myslí na to, že dav věřících touží po chlebu Slova. Pro jejich vzdělání a vyučování, které má nést plody, je důležitý Duch Svatý. Kněz tedy musí být prostoupen Duchem svaté horlivosti a úsilí a duchem lásky, aby získal srdce hříšníků, Duchem vlídnosti, něhy a klidu, aby povzbudil a dodal chuť i odvahu ke konání dobra. Kněz musí být prodchnut Duchem laskavého soucitu, aby byl blízký chudým a prostým lidem, Duchem trpělivosti, chudoby a mírnosti. Na závěr Vincenc Pallotti vyzývá k hledání svatosti života. Zde jsou slova, která pro zdůraznění a aby je kněz bral vážně, vkládá do úst Ježíšovi: „Přijď a učiním tě svatým, přijď a posvětíš duše vykoupené nekonečnou cenou mé nejdrahocennější krve“ (Cfr OOCC XI, 288-292).

Na závěr tohoto poselství primiční mše svaté je důležité podtrhnout mocnou oporu pro každého Ježíšova učedníka. Je jí Panna Maria. Po Ježíšově darování se lidstvu je Panna Maria velkým darem nebes. „Hle, tvá matka“ (J 19,27). Je matkou, která se přimlouvá za nás všechny a je přítomna v našem životě jako svátost Boží něžnosti.

Drazí bratři a sestry, všichni přejeme otci Janu Davidovi plodný život jeho kněžského poslání. Naší vroucí modlitbou pomáhejme prvnímu pallotinovi pocházejícímu z této země, aby přitahoval mnohá další povolání, aby byla oživena víra a znovu zapálena láska.

Ať nám dá Ježíš Kristus v naší společné eucharistii zakusit radost společenství s Ním a ať jako On i my sloužíme církvi. Amen

P. Francois Harelimana, SAC

Zpět