Svědectví - Kryštof

Jmenuji se Kryštof a narodil jsem se v dubnu před 26 lety. Mám tři výborné sourozence. Pocházím z malé, malebné vesničky Borki v Sedlecké diecézi. Mým velkým koníčkem je každá fyzická aktivita: fotbal, plavání, bruslení, lyžování, horská turistika. Amatérsky se věnuji fotografování. Patřím také do pallotinské Školy nové evangelizace.

Jmenuji se Kryštof a vyrůstal jsem v malé vesničce Borky, která se nachází cca 60 km od Lublinu. Nikdy jsem nemyslel na kněžství. Svou budoucnost jsem viděl ve sportu, chtěl jsem se stát fotbalistou. Každou volnou chvíli jsem hrál fotbal, to byl můj velký koníček. Byl jsem obyčejným klukem, který lezl na stromy, bil se s kamarády, provokoval kamarádky.

Zároveň jsem byl od nejmladších let ministrantem. S velkým zápalem jsem chodil na všechny pohřby, svatby, ranní sobotní mše, jen abych mohl sloužit u oltáře. Fascinovala mě církev, tajemství, to co se děje na oltáři během mše svaté. Teď vidím, že se tehdy začalo budit mé povolání, i když jsem si to vůbec neuvědomoval. Už tehdy Bůh utvářel mé srdce, činil ho citlivým na Sebe a zval ke vztahu. Nevím kdy, ale v určité chvíli mého života mě Bůh pozval k prohloubení mé víry, rozhodl jsem se přečíst celý Nový zákon. Každý den než jsem usnul jsem přečetl úryvek evangelia a ten zvyk se stal mou modlitbou, začal jsem se modlit Slovem Božím. V plánech, v myšlení na budoucnost se objevilo téma kněžství. Přemýšlel jsem nad tím, jestli je možné být šťastným jako kněz, jaké to je, když se slouží mše svatá. Uvědomil jsem si, že chci být knězem, být blízko Boha, co nejblíže. Ještě menšími se pochybnosti staly, když jsem jel na kněžské svěcení mého bratrance, který je pallotinem. Už když jsem vešel do kostela, věděl jsem, že jestli se mám stát knězem, tak jedině pallotinem, že to je mé místo.

Během studia na gymnáziu jsem se zamiloval a myšlenky na kněžství šly stranou, ale v hloubi srdce jsem cítil, že takový způsob života není pro mě; byl to pěkný čas, ale ne má cesta. Po maturitě jsem se přihlásil k pallotinům a odjel do noviciátu do Vadovic.

Byl to pro mě velice těžký čas, protože se vrátila nemoc mé maminky. Po dvou letech u ní lékaři objevili mozkový nádor. Šla na operaci, zdraví se jí vracelo a zdálo se, že nad nemocí je vyhráno, ale pravda byla jiná. Uvažoval jsem tehdy o rozhodnutí k odchodu, protože jsem chtěl pomoci nějakým způsobem s péčí o maminku. Zakoušel jsem velká dilemata. Seděl jsem klidně ve Vadovicích a v mém rodném domě všichni blízcí viděli, jak maminka z měsíce na měsíc, ze dne na den slábne. Naštěstí Bůh postavil na mou cestu moudré lidi, myslím tady především na našeho spirituála otce Henryka Kazanieckého, který mi v tom čase velmi pomohl. Někdy mi chyběly síly, objevovaly se pochybnosti, jestli jsem pro Boha důležitý - když chci být Jeho knězem, tak On by měl pomoci mé rodině. Tehdy mi posílal různé lidi, kteří mi vraceli víru v živého Ježíše. Ve své milosti mi Bůh dovolil být u smrti mé maminky. Tehdy jsem byl už po prvním ročníku semináře. Dal mi takovou sílu a víru, že jsem se mohl u ní modlit. Tato zkušenost mi také ukázala, jakou sílu má modlitba.

Důležitým momentem v mé seminární formaci byla zkušenost Školy Nové Evangelizace. Jezdil jsem na různé kurzy této školy a zakusil jsem, že mě Bůh miluje úžasnou láskou a zadarmo. Ty kurzy změnily moji mentalitu i myšlení. Získal jsem tam také konkrétní dovednosti a znalosti jak mluvit o Bohu a Jeho evangeliu. Mám velkou radost, že dnes již existuje také pallotinská Škola nové evangelizace.

Když se dnes dívám na svůj život, na své povolání, vím, že Bůh byl v každé situaci a mimo těžké chvíle je krásný. Během těch sedmi let jsem se setkal ve Společnosti katolického apoštolátu s živým Bohem, který uzdravoval umírající lidi, vyháněl zlé duchy, rozvíjel mnoho apoštolských děl. Jsem si jist, že mě dále v životě nenechá samotného. Když jsem tedy já zakusil živého Boha ve svém životě, ty se s Ním můžeš také setkat a zakusit Ho.

Zpět